Básničky

Bezcenná... (by me xD)

7. října 2009 v 13:23 | Hara Yumi ^^ 原由美
Hurá! xD Konečně jsem dopsala básničku, kterou píšu už 2 měsíce. Není tak dlouhá, ale třeba jednou za 14 dní jsem si v hlavě vymyslela rým a připsala jsem to tam xD Je mi jasné, že ji číst nebudete a pokud budete, tak nenapíšete koment, což mě štve, ale co s tím nadělám. Hezké počtení x)
Varování: Tato básnička může být pro některé trochu brutální x)

Lidstvo x)

30. června 2009 v 16:32 | Harůůůš xDD
Bude lepší, když na to nebudete koukat jako na básničku x) vím, ujíždí mi tam rytmus a ty rýmy jsou na prd xDD

Rozhovor mezi optimistickou sestrou a pesimistickým bratrem ...

2. června 2009 v 21:04 | Harůůůš xDD
Tákže....tohle je něco, co jsem napsala maximálně rychle. Verše mi naskakovaly v hlavě totálně samy, netuším jak to xD ale je fakt, že jsou obyčejný a ta básnička je nudná, ale stejně jí sem dám, už jsem žádnou dlouho nenapsala xDDD

Přání.... x)

7. prosince 2008 v 12:01 | Harůůůš xDD
Tááák... Haruška se nudila a napsala básničku, která se jí moc nelíbí, ale tak že by to bylo katastrofální... xDD oukej, asi je, ale tak nevadí xDDD

S kámoškou jsme se vsadili xDD

26. srpna 2008 v 21:24 | Hara xD
....kdo napíše lepší básničku... tady je moje xD její jsem ještě neviděla, ale jsem z ní trochu pos*raná xDD
Pod poerexem xDD

Proklínám (zasejc moje tvorba XD)

16. března 2008 v 15:25

Proklínám...

Proč je svět jen velká lež?
Proč z něj už jen slzy mám?!
A proč je černý jak ta veš?
A proč ubližuje nejen mě, ale nám??

Proč se ta rána s krvavou krojí
zabodávajíce se do kůže...
proč se tak pomalu hojí??
Zachraňte nás, Pane bože!

Proklínám! Jak já ten život proklínám...
Proklínám ten svět, kde láska není!
A knihu fantazie otvírám!
Pak už se jen všechno změní!!
A pak bude dobře nám...

Proč si tolik lidí na život stěžuje?
A přesto se chová stejně zle...
Proč každý všechno hned zfalšuje?
Až do té dané chvíle...
Ta bytost, která vám někdy podá ruku svou...
Ta, která vás štěstím rozpláče...
Tak měli byste jít za ňou,
než vám z ublížení odskáče...
Proklínám! Jak já ty lidi proklínám!
Ty, kteří chtějí pochopení...
Ale přesto mají na čele: JÁ SE LIDEM ZAVÍRÁM!
A já pak odcházím z ublížení...
I když to pochopení jim ráda dám...

Twe... Můj táta! XD

13. března 2008 v 19:13
Kuuurwaaa... normálně hrabu se ve školnítašce a spadne mi na zem papr...zvednu ho a tam nadpis: Hrdina aneb kdo je MŮJ hrdina... A tak se začtu a zjistim, že píšu o svym tátovi!!! XD Psala jsem to snad na začátku roku, takže jsem ještě vás neznaa,takže to neberte nikdo špatně ^_^ Je to jinak ve verších kyby si někdo nevšiml XD

K Vakentýnu xD

14. února 2008 v 18:16
Komu jinýmu bych mohla napsat básničku než mímu ňufovi - Yuceee!! xD
Začalo to tak,
Že válka začala xD
Málem mě trefil šlak xD
Když tě touha sníst Gaaru lákala!
Pak zalíbil se ti Deidara tvůj,
A jeho velkej "kámoš" Sasu, xDD
Ale co je to proti nám? FUJ! xDD
Neměli by na nás, ani kdyby měli hodně času!
Nemají žádný vzruch,
Jen nuda a chlad v očích
U nás se nápady hemží vzduch xD
A výtlem bije v srdcích xDD
Když on mi neřekne: mám tě rád,
Tak to řeknu já tobě.
Až se tomu musim smát
Jak ztřeštěný jsme obě! xDD
Svět je o dost funny (čtěte fany) xD
Když na ICQ zpozoruju,
Že mi píše toxic_honey (čtěte toksik hany) xD
A rychle odepisuju xD
Deidaruju tě moc a moc xD
Jsi taková děfka moe
Je to tobě pro radost,
Ňufe, je to jenom tobě! xDD

Klíč k minulé básničce... xDD

27. ledna 2008 v 10:57
Slzičky života a smrti
Kap, kap, kap…… padá dolů… - to je snad jasný, že dolů padá slza
Dostane se zas…….. někdy nahoru??
Pálí, hoří, plápolá….. pálí na líce… - tady Yuce prostě nejde do hlavy, že popisuju, že jsou ty slzy něco hořkého a pálivého jako oheň... takže oheň slz pálí, hoří a plápolá...
Začínají se dusit… i ty čiré plíce… - tady popisuju ty pocity, když někdo brečí... třeba si vzpomenete, že když brečíte, tak nemůžete ani počádně dýchat...
Záblesk, úder, bolest… míhají se v očích… - tady zase prostě jsou ty vzpomínky na to, kvůli čemu brečíte...
Křik, jekot a hysterický pláč… je slyšet v uších…- zase ty vzpomínky...
Padá dolů dál a dál…… tsunami se valí… - no tsunami (to všichni snad víte, že je to ničivá vlna, ne?)... tím vysvětluju, že i když je slza maličká, může být stejně ničivá, jako to tsunami..
A to srdce zaplavené…… se pomalu kalí… - kalí se špatnými myšlenkami... nemusim snad vysvětlovat hlouběji...
Jehla v očích dře se ven… - zamozřejmě se dře slza ven...
A pak jen tiše…… padá na zem… - no coment...
Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi…. Která voda je nejčistčí??- tady se neptá zrcadla, ale odrazu slz... samozřejmě odpověd na otázku je: vody slz...
A ty, smrtko studená…… a ty jsi čí?? - tady chuděra myslí na smrt (ona nebo ona.... si vyberte xD)
Nepodobá se tomu nic…. Ani dlouhé řeky, ani hluboké moře… - tady popisuju jak asi ty slzy nějak vypadají...
Jediné, co na to mohu říct je jen hloupé: "cože?!"
Horké jak oheň…… čiré jak led…
Nenávidí to…. Ten smutný svět! - až po cať to popisuju xD
To, co jsi držel…… se vypařilo…- no...slzy se vypařují...co dodat?
To, co je a vždycky bylo….
A i ten život se sklání….
Je krutý a jehly bodá bez váhání… - ten život... tady zase říkám, že ze život brobrečíš spoustu dní... a to jsou právě ty jehly....
Sklenice se rozbila na jiskřičky vody… - tady nespadla sklenice, ale slza... když spadne slza, rozstříkne se na milion kousíčků... jako když spadne sklenice...
Zatřpytily se hvězdičky bez svobody…. - ty hvězdičky jsou právě takový ten krásný třpyt, když slza spadne na zem...
A ty jen už vidíš světlo
A nakonec ucítíš to neskutečné prázdno… - jakmile spadla poslední slzička... zemřel/a ...
Tak co?? Jak to vidíte teď? xDD

??? Název uhádněte sami... (jedna s mých básniček)

25. ledna 2008 v 22:47
Tohle je jedna z nějtěžších básniček, kterou jsem napsala... je hodně psychologická a musíte u toho hodně přemejšlet, co vlastně popisuju... Schválně, jestli někdo z vás pochopí, o čem píšu (kdo to pochopí, udělám mu diplom, protože to bude borec!! xDD)... Pište do komentářů a neopisujte!! Každý má právo na svůj názor!!!
Kap, kap, kap…… padá dolů…
Dostane se zas…….. někdy nahoru??
Pálí, hoří, plápolá….. pálí na líce…
Začínají se dusit… i ty čiré plíce…
Záblesk, úder, bolest… míhají se v očích…
Křik, jekot a hysterický pláč… je slyšet v uších…
Padá dolů dál a dál…… tsunami se valí…
A to srdce zaplavené…… se pomalu kalí…
Jehla v očích dře se ven…
A pak jen tiše…… padá na zem…
Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi…. Která voda je nejčistčí??
A ty, smrtko studená…… a ty jsi čí??
Nepodobá se tomu nic…. Ani dlouhé řeky, ani hluboké moře…
Jediné, co na to mohu říct je jen hloupé: "cože?!"
Horké jak oheň…… čiré jak led…
Nenávidí to…. Ten smutný svět!
To, co jsi držel…… se vypařilo…
To, co je a vždycky bylo….
A i ten život se sklání….
Je krutý a jehly bodá bez váhání…
Sklenice se rozbila na jiskřičky vody…
Zatřpytily se hvězdičky bez svobody….
A ty jen už vidíš světlo
A nakonec ucítíš to neskutečné prázdno…

Česká země tančící při svitu měsíce… (jedna z mých básniček)

4. ledna 2008 v 23:12
Tak tohle je zase básnička na téma: moje rodná hrouda... no, snad se Vám bude líbit... na té jsem moc dlouho nestrávila a taky to podle toho vypadá...
Česká země tančící při svitu měsíce…
Krok sem a krok nazpátek,
Musí dál tou dřinou jít
Bez těch hloupých hrátek
Abychom měli kde žít…
A její pohyby plynou dál…
Tančí, jako by před ní stál král…
Síla, svit, lehkost, vzduch…
Nad ní vane hudební duch…
A kdybyste nastražili sluch
Uslyšíte to, co neslyší ani 100 uch…
Měsíc se jí plete mezi vlasy,
Na kterých je malým písmem napsáno,
To, co bylo, je a bude dáno…
A to jsou ty minulé časy…
A její pohyby plynou dál…
Tančí, jako by před ní stál král…
Síla, svit, lehkost, vzduch…
Nad ní vane hudební duch…
A kdybyste nastražili sluch
Uslyšíte to, co neslyší ani 100 uch…
V očích jí září řeky hor,
Které se točí kol a kol
A s dalšími řekami se spojují,
Dokud se konce nedobojují…
A její pohyby plynou dál…
Tančí, jako by před ní stál král…
Síla, svit, lehkost, vzduch…
Nad ní vane hudební duch…
A kdybyste nastražili sluch
Uslyšíte to, co neslyší ani 100 uch…
V rukách drží to, co smysl má…
A přitom má tak jemné ruce
Drží to, čemu nerozumíš ani ty ani já…
Při tom svitu měsíce
A její pohyby plynou dál…
Tančí, jako by před ní stál král…
Síla, svit, lehkost, vzduch…
Nad ní vane hudební duch…
A kdybyste nastražili sluch
Uslyšíte to, co neslyší ani 100 uch…
V srdci nosívá to, co nikdy nebude ve vás
Šla by dál, i kdyby před ní stála velká hráz…
Protože musí chránit ty, které v srdci nosívá
A to jsi ty a to jsem i já…
A její pohyby plynou dál…
Tančí, jako by před ní stál král…
Síla, svit, lehkost, vzduch…
Nad ní vane hudební duch…
A kdybyste nastražili sluch
Uslyšíte to, co neslyší ani 100 uch…

Podzim (jedna z mých básniček)

4. ledna 2008 v 23:08
No... jeden z návštěvníků mého blogu mě trošku popíchlo, abych Vám sem dala další 2 básničky... po pravdě nepatří bohužel mezi mé nejlepší... takle básnička o podzimu není 2× dobrá, ale věty začínají vždy na "p", což je docela zajímavé... hlavně mě za to neodsuzujte, protože jsem na to měla jen hodinu, protože jsem jí psala ve škole o hodinu Tvorby školního časopisu, což je na naší škole jako volitelný předmět ;-)
Podzim
Padá listí do studené vody.
Pozdě se slunce probouzí.
Pomoc! Nemůžem se hodit do pohody!
Podzim vás však svým duchem okouzlí.
Pšt! Šeptají mi stromy
pohoupávající se sem a tam.
Pomalu slyším v dálce hromy,
proto se raději domů hned dám.
Pojďte se ven podívat!
Plazivého draka uvidíte na nebi.
Pak je můžeme také k nebi posílat.
Protože to jsou naše záliby!
První vlaštovky pryč odlétají.
Popošlo sluníčko ještě níž.
Poslední listy se do krásných barev oblékají,
protože zima je čím dál blíž.
Povodně nám hrozí svými prsty.
Představu o suchém podzimu si necháme jen zdát.
Půda na sebe nalepuje další vrstvy.
Plamen barev začíná hřát.
Příroda se chystá na zimu,
Pomáhá si navzájem…
Připravuje se na velkou změnu,
protože to je jen její zájem.
Poděkovat bych chtěla té síle podzimu.
Pro ni také báseň byla,
protože musí se tak těžce připravovat na zimu,
proto by si to zasloužila!!

Kdo jsi ty a kdo jsem já?? (jedna z mých básniček)

12. října 2007 v 20:00
Kdo jsem já, a kdo jsi ty??
Vždycky jsem si chtěla říct,
že nejsem na světě sama…
Ale co z toho mám? Nic!
Jen hádky mezi náma…
Nesnáším, když někdo chytré řeči má
a přitom neumí nic…
Když dělá štědrého a přitom ani ten kus chleba nedá…
Umí jen mluvit, a nic víc!
Nesnáším takové lidi a přitom nesnáším i sebe!
Ale proč? Jsem snad stejná?
Už mi pomalu vadí i pohled od tebe…
A to není věc lhostejná…
Bloudím v sobě a hledám se mezi tou nicotou…
Kráčím po cestě, kterou neznám…
Snažím se na sebe navazovat nitku zlatou,
a za žádnou cenu se nevzdám…
Ty si jiná než já…
Nespojuje nás vůbec nic, ať si myslíš, co chceš…
Chci kamarádku, která mi to, co chci, dá…
A není vázána na velkou věž…
Nechci, aby ses měnila…
Jsi taková, jaká jsi…
Nechci, aby ses v duchu klátila…
Nikdy nebudeš tou, za kterou tě chci…
Ještě pořád nevím, kdo jsem a kam patřím…
Jediné, co vím je, že si s tebou nerozumím,
protože já zrovna smíchem nezářím,
a ty naopak, a to vím…
Každá z nás půjde jinou cestou…
Doufám, že víš, že nejsem zlá…
Já jen nejsem tou…
Která štěstí má…
Chci být dobrá a chci mít štěstí …
A pro tento sen musím něco obětovat…
Už nechci dostat další pěstí,
která mě bude dál zraňovat…
Kdo jsi ty?
Jsi oheň prostý?
Co jsem já?
Jsem prostá voda?
Jsme dva protiklady…
Je to jen provázek tenkej…
Pro mě je těžké vyřešit tyto příklady,
ale ty budeš OK…….
Tato básnička byla věnována jednomu člověku, který mi neustále leze do života a páchá v něm rány... I když si to možná neuvědomuje... Já to té osobě neumim říct jinak, než takhle... Takže doufám, že to chápeš a budeš to respektovat... Děkuju...

Hrdina (jedna z mých básniček)

2. října 2007 v 20:08
Ten, který postaví se za tebe...
Ten, který ruku podá ti rád...
Ten, který tě má rád víc než sebe...
Ten, který se nezlobí, že mu voláš, když jde spát...
Ten, který na život se dívá s úsměvem ...
Ten, který nebojí se něco pěkného říct...
Ten, který na vejtahy kouká s nadhledem...
Ten, který ti jde vždy vstříc...
Ten, který nebojí se své názory prosazovat...
Ten, který tě nenechá v rýži...
Ten, který ti pomáhá se od můr osvobozovat...
Ten, který tě rozesměje, když tě srdce tíží...
Ten, který nad tebou ochranou ruku má...
Ten, který se na tebe nezlobí, když nemáš svůj den...
Ten, který ti i tu půlku svého chleba dá...
Ten, který ukončí tvůj hrozný sen...
... by měl být tvůj hrdina...

Zrada 2 (jedna z mých básniček)

29. září 2007 v 18:40
Jako když včela opustí svůj med,
jako když slunce nevrátí se zpět,
jsi ZRADIL!!
Jako když oheň nechce plát,
jako když teplo nechce hřát,
jsi ZRADIL!!
Jako když milující matka své dítě nechá,
jako když pravda za sebou lež zanechá,
jsi ZRADIL!!
Jako když dívka láskou neoplívá,
jako když růže se neusmívá,
jsi ZRADIL!!
Jako když hluk nenese se tichem,
jako když pravda stává se hříchem,
jsi ZRADIL!!
Jako když se rána nezahojí,
jako když se rytíř nevyzbrojí,
jsi ZRADIL!!
Jako když princ uteče od krásky,
jako když líbáš bez lásky,
jsi ZRADIL!!
Jako když krev nekoluje v žilách,
jako když láska utápí se v slzách,
jsi ZRADIL!!
Sotjím před zrcadlem každé ráno,
myslíš, že brečím? Jistě, že ano!!
Proč? Protože jsi ZRADIL!!
Ty jsi mě nikdy nemiloval,
víš, co jsi vlastně udělal?!
Ne? Ale já ano - ZRADIL JSI!!

Nálada (jedna s mých básniček)

25. září 2007 v 19:20
Nálada
Nalada je stejná
dál,
chci být všem lhostejná
a tohle sis přál?
Byla jsem dívkou bez náznaku štěstí,
nasvět se jen usmívala,
však dnes už nemám to štěstí,
abych svůj žal ukrývala.
Nechci být silná ani moc mít,
nechci být obklopena zlatem drahém,
chtěla bych jen šťastně žít
a být jen pro jednoho drahokamem.
Však já jsem dítko smůly,
nikdy mi nic nevyjde,
obvklopují mě nočn můry
a slunce mi už nevyjde!!
uslzenýma očima řeku hladím,
samotě se do očí dívám
a smutek se vztekem sladím,
že duši se zodpovídám.
A voda plave dál,
já pod vodou začínám být,
vím, že bys radši stál,
ale já už musím jít!!

Sen (jedna z mých básniček)

23. září 2007 v 19:57
Noc a den,
je jak pravda a sen,
v noci magická kouzla rostou
a pak vzbudit se v realitu prostou.
Noc se rozplyne,zmizí sen,
tak se z oblak vrať na zem.
Nechte mě být,já chci spát!
Usnu a sen vrátí se snad.
Nechte mě být!
Já už nechci žít!
Chci do říše zapomnění,
jen usnout a to nic není.
Víčka se zavřou, život odchází,
mému tělu už duše schází.
A já dál a dál spím
a nikdy se už neprobudím….

Strom života (jedna z mých básniček)

19. září 2007 v 15:01
Domov je tam, kde máš kořeny… toto dávné pořekadlo snad i pravdivé jádro v sobě má,
ale já jistě vím, že své kořeny vypouští, ta nejkrásnější, ta líbezná…
Ta, po které pryskyřice stéká a které já vzdávám čest…
Ta, která v mých pohledech překrásná jest…
Přátelství, které ukryto v ní jest do dob našeho zapomenutí,
sama samotinká vkládá do svých dlaní a nikdo ji nedonutí,
aby zradila srdce, které jsou k ní přivázány zlatými pouty přátelství…
aby v jakýchkoliv dobách přetrhla poselství
a aby zhynula v žalu a v proklatých zemích dala svou duši a sílu,
jen proto, že my nechcem žít v míru.
A i kdyby nad ní co nejvíc hřmělo,
tak nikdy, nikdy nepustí to tělo…
Tělo, které majíc štíhlé ten překrásný borový strom,
vlasy vlnící se a vytvářející zelenými jehlicemi ten ovál, v mích očích větší než hrom…
a jen pár vlásků,
které nechtějí přiznat lásku,
z Borovice tak neomaleně, tak krutě, tak neposedně vystupují,
jako když někteří z nás nedbale o ten školní čas otravují…
Černé ovce se splétají do vlasů a narušují kouzelné dlaně, majíc ona pod křídly schovaná …
Kterýma se ona brání, protože i noční můra je do snů daná…
Ale i přes její moc a sílu, ona má klec…
Kterou otevřeme jen my přec,
když dokážeme svou duši dát vstříc magii mocné víc než život sám,
ale já ke klíči jen možná tak snahu dám,
protože víc dát musí i ti, jejichž ruce se dotýkaly její tváře,
která se snažíc mít dost světla i záře
a i když se někdy cítí staře,
nikdy nebrečí do polštáře
a vzepře se silám vším, které jí nepřestávajíc obklopují a sílu vysávají,
a do jejích snů se co nejvíc vkrádají
a snažíc se trhat srdce její…

Zrada (jedna s mých básniček )

18. září 2007 v 18:56
Zrada
Jen tma a žádné světlo,
oči pořád něco pletlo.
To, co je blízké
se jen v dálce zablýskne.
Srdce svírá temnota,
a dál nic, nic, jen prázdnota!
Smysly bolest ucítí
a slza v očích zasvítí.
Cítíte hněv, úzkost, bezbrannost,
to, co bylo krásné je už jen minulost!
Ten pocit každý zná,
ta bolest je tak zákeřná.
Buď je to vaše vina
a já vám přeju, ať vás svědomí týrá!
Anebo jste pouhé oběti
a to nepřeju žádnému dítěti.
Duše se mění v prach
a najednou přepadá i strach.
Náhle si otázky začnete klást
a lži vás mohou pěkně zmást.
Proč se to všechno muselo stát?
Proč už nemůžu v klidu spát?
Už nevnímáte nic,
jen tu bolest a nic víc.
Srdce krvácí a chřadne
a láska pomalu vadne.
Vítr vás rukama objímá,
za teplem se chlad ukrývá.
A vy podléháte jeho lžím,
a říkáte se: ať se už nebudím!
A tak vás další zrada chytila
a před vším dobrým ukryla!
Zrada bolí a bolí………
………..a nikdy nepřebolí!

Zbytéčná láska

18. září 2007 v 8:38
Zbytečná láska
Karel Kryl
Jak kvítek, který vadne, jak světlo lampy za dne, jak pousmání chladné jsi zbytečná,
jak prach, jenž na stůl sedne, jak dálky nedohledné, jak odmocnina z jedné jsi zbytečná
jak suché větve lísky, jak rozfoukané třísky, jak žluté pouštní písky jsi zbytečná,
jak v mracích světlo luny, jak pod hladinou duny, jak roztříštěné čluny jsi zbytečná, jsi zbytečná, má lásko.
Jak polámané meče, jak zmrzlé kvítky kleče, jak mlýn, v němž není mleče, jsi zbytečná,
jak zaskřípění klíče, jak bez násady rýče, jak polovina míče jsi zbytečná
jak promarněná rada, jak stará kůže hada, jak cit, když kvete zrada, jsi zbytečná,
jak nevyhrané bitvy, jak staré kroje z Litvy, jak tupé ostří břitvy jsi zbytečná, jsi zbytečná, má lásko.
Jak vzpomínky, jež bolí, jak svazek starých rolí, jak stará děvka s holí jsi zbytečná,
jak obehrané skladby, jak rozbourané hradby, jak hlas, jenž křičí z klatby, jsi zbytečná,
jak plachetnice v ledu, jak had, jenž nemá jedu, jak spor, jenž marně vedu, jsi zbytečná,
jak prsten, který tísní, jak strom, jenž kvete plísní, jak svět, jenž zhrdl písní, jsi zbytečná, jsi zbytečná, má lásko ...
 
 

Reklama