Schwa!! This or this? ^^ - 18. část

28. února 2010 v 23:46 | Hara Yumi ^^ 原由美 |  Části STOT
Abych byla upřímná, tak asi s těma povídkama třísknu, páč mě to vážně nebaví psát, když to nikdo nečte x))

________
"Raven!! Kdes byla, holčičko moje?!" Vypískla Joana, když mě viděla ve dveřích, a skočila mi kolem krku.
"V lese se projít, uklidni se, prosím," promluvila jsem chladně a snažila se ji mírně odtáhnout.
"Každý den se vracíš domů později a později, i kdyby to bylo jen o minutu, příjdeš později," dívala se na mě svýma čokoládovýma očima, jako by mě chtěla zahřát.
"To je v pořádku. Zbylo ještě něco od večeře, prosím? Mám ohromný hlad," pousmála jsem se. Joana je hodná a starostlivá žena, ale přes to jí mírně pohrdám, nechci ji za matku, také jsem jí mami ještě nikdy neřekla.
"Samozřejmě! S večeří tě tu čekám už hodinu!" Nadšeně mě chytila za ruku a táhla mě do kuchyně. Málem jsem zakopla, jak mě rychle táhala za sebou, ale pak jsem se konečně dostala na židli. Nato mi hned Joana začala servírovat jídlo na stůl. "Dej si zlato, klidně sněz všechno, táta již taky jedl," vlídně se usmála. Táta…
"Dáš si, umňoukané rajče?" Ozvala se po chvíli a otočila svůj pohled od kuchyňské linky ke mně.
"Já nejsem umňoukané rajče!" Vyhrkla jsem a mírně praštila do stolu.
"Zlato, ale já nic takového neřekla. Ptala jsem se tě, jestli si dáš ještě rajče," vykulila jsem na ni oči. Vážně jsem to slyšela, jako by mi to někdo již řekl…. Divné!
"J-jsi v pořádku?" Položila mi ruku na rameno a sehnula se ke mně se starostlivým pohledem.
"Ano …" Vydechla jsem a dala se do jídla. "Itadakimas!"
Zatímco jsem jedla, Joana na mě upírala pohled a zdálo se, že přemýšlí. Neviděla jsem na ni, protože jsem oči nespustila od rýže, ale cítila jsem na sobě její spalující pohled.
Po půl hodině, kdy jsem si ještě několikrát přidala a Joana mi šťastně házela do talíře další hory jídla, jsem konečně skončila a chystala se jít do sprchy a hned na to do postele.



<°)))))><

To byl dneska den, jsem úplně unavená. Řekla jsem si sama pro sebe a rozvalila se po měkké posteli a hlavou zabořenou v polštáři…
"Kvííí… chřast… dup, dup…" Vytrhla jsem se z jemného spánku a prudce si sedla na postel, poslouchajíc ty divné zvuky. Okamžitě jsem vstala z postele, vzala do ruky deštník, který stál za mojí skříní, a pomalu jsem šla temnou chodbou za těmi zvuky. Ani mě nenapadlo mít strach, jako bych se nikdy v životě nebála…
Zastavila jsem se u dveří do kuchyně, kde se dupání ozývalo nejvíce. Prudce jsem je otevřela a křikla: "Kdo jste?!"
"Ach, omlouvám se, že jsem sem tak vtrhl, slečno, ale jeden muž mi říkal, že vás viděl společně z tím chlapcem, kterého jsme dnes sledovali a mám povolení prohledat váš dům," vysvětloval muž kolem třiceti let. Vysoká, svalnatá postava a tmavě hnědé oči mi naháněly strach, ale stále to na mě nebylo poznat.
"A proč tu jste tedy v noci? Chci vidět vaše povolení!" Odpověděla jsem tvrdě a zvedla výš deštník k nápřahu, aby viděl, že nemám strach.
"Dobře, lhal jsem, ale pochop, že to potřebujeme zjistit, protože jestli jsi jeho komplic, ztíží to život jak tobě, tak nám," pokrčil rameny a hodil svým dlouhými, blonďatými vlasy.
"Pch! Proč si myslíte, že bych mohla být komplic vraha? Jak hloupé," dala jsem nosánek nahoru a zahrála namyšlenou.
"Já nevím… třeba je to tvůj milý?"
"To jsou ale kecy."
"Co by se třeba stalo, kdybych tě teď zranil? Zlobil by se moc?" Ušklíbl se a udělal pár pomalých kroků ke mně.
"Hele starouši, nepokoušej mojí špatnou náladu, abych tě náhodou při tom vzteku nezabila," připravila jsem si deštník a nasadila upřený a nebojácný výraz.
"Ale no tak. Uklidni se, vždyť já ti neublížím," sípal jako by se nemohl dočkat, až příjde ke mně.
Už jsem nečekala ani chvilku a praštila jsem ho deštníkem přes obličej. "Vypadni odsud! Tady nemáš to dělat!" Hodila jsem veškeré své vychování za hlavu.
Muž padl na zem pod obrovskou ránou, ale nepadl do kómatu, jen seděl na zemi a utíral si krev z úst.
"Koleduješ si o výprask, holčičko," jeho hlas zvážněl tak o tři stupně a vztekle se postavil.
"To vám to ještě nestačilo?" Uličnicky jsem se usmála.
"Ty mrcho, malá já -"
"Co se to tu děje?!" Vykřikl mě velmi známí hlas. Prudce jsem se otočila ke Kameronovi, za kterým stála vyděšená Joana.
Chlapovi zřejmě došli slova. Otočil se na mě, vrhl na mě zlý pohled a rychle utekl oknem.
Koukala jsem na otevřené okno a čekala, než někdo prolomí ticho.
"C-co se t-tu stalo?!" Vyjekla Joana po pěti minutách, kdy se konečně vzpamatovala. "Jsi v pořádku, zlato?!" Padla na kolena a objala mě jako malé dítě. Díky mé velikosti to bylo vážně jako by téměř objímala dítě.
"Slyšela jsem divné zvuky, tak jsem vzala deštník a šla se podívat," vysvětlovala jsem klidně. Sice pro Joanu vypadám velmi chladná, ale po pravdě se bojím ještě teď. Seběhlo se všechno tak rychle, že se nedokážu pořádně vzpamatovat.
"Ty jsi tak statečná! Ale příště raději běž hned za námi a neřeš vše na vlastní pěst! Bůh ví, co by se stalo, kdybych se neprobudila!" Nakopala bych mu zadek? To asi těžko, myslím, že by mě dokázal zranit, už na konci se mi z jeho pohledu začala třást kolena.
"Já vím, byla to chyba. Příště půjdu za vámi," zalhala jsem, abych Joanu uklidnila a mile jsem se usmála. Ta mě naposledy objala, políbila na čelo a šla s Kameronem zpátky spát. A já je následovala…




<°)))))><

Procházela jsem kolem lidí jako duch smrti. Kdybych nebyla takhle hmotná, jistě by si mé přítomnosti nevšimli.
Nemám ráda nákupy. Musím mluvit na lidi a stále se mile usmívat…
"Dobrý den, mohla bych si vzít tyto nudle?" Zeptala jsem se se zářivým úsměvem a ukázala na balíček nudlí.
"Samozřejmě, děvenko!" Usmál se prodavač u svého tržního stánku a vzal si ode mě peníze.
Spokojeně jsem popadla celý nákup a už se těšila, až to odnesu zpátky k Joaně.
Když jsem zase míjela lidi, můj pohled se zastavil na muži, kterého jsem už viděla. A to velmi nedávno. To je on!
Zamrazilo mě v zádech a mírně jsem přidala do kroku ale tak, aby to na mě nebylo poznat. Nenápadně jsem se podívala za sebe, jestli mě nesleduje, ale neviděla jsem ho. Své podezření jsem ale nezmírnila a rychle si to mířila zpátky.
"Slečno? Nechcete pomoct s tím nákupem?" Pískl na mě kluk kolem dvaceti let, který si hověl na zídce stojící vedle mě.
"Ne, fakt ne, díky," zabručela jsem už tak dost otráveně.
"Já bych ti taky pomohl," zachechtal se hluboký, mužský hlas, který přišel naproti mně. Stál přede mnou chlap s trochu mohutnější postavou, tlustými brýlemi a krátkými, hnědými vousy a vlasy. Propaloval mě svýma malýma očima a poťouchle se usmíval.
"Ne, není to tak těžké," byla jsem neodbytná dál, ale už mě začala chytat panika. Musim se odsud honem rychle dostat!
"Ale no tak. Můžu se tě při cestě na něco zeptat," A je tu další! Ten z dnešní noci. Dneska to vypadá, že nevyváznu živá. Proč by mi to ale vlastně mělo vadit? Vždyť můj život už bez tak stojí za prd. Jsem přeci jen duše v cizí loutce.
"Děkuji, ale nechci nebo snad chcete, abych vás zase přetáhla deštníkem?" Zpražila jsem ho pohledem, až popošel o pár kroků dál a chlapec na zídce se mírně uchichtl. Ani na něj pořádně nevidím, protože mi svítí slunce do očí na to, abych si ho mohla pořádně prohlédnout.
"Teď mě omluvte!" Řekla jsem rázně a se zvednutou hlavou jsem prošla kolem nich…

<°)))))><

Nikdy by mě nenapadlo, jak ráda budu zpátky v tomhle domě, kterému nemůžu říkat domov.
Těžce jsem se posadila na židli a zhluboka vydechla, až jsem se málem zakuckala. Vybalila jsem nákup a vyrazila ven si sednout na houpačku, která je už jako moje droga.
Mírně jsem se houpala a nechávala se hladit od voňavého vánku kolem mě. Bylo ještě odpoledne, takže jsem se dívala jen na les, jak ještě nezmizel v temnotě při západu unaveného slunce.
Měla bych přestat myslet nad těmi smutnými věcmi a začít žít. Ale jak, když nevím, kdo pořádně jsem? Je to, jako bych v sobě měla jeden veliký zámek, který neumím otevřít.
"Ahoj!" Vesele vykvikl někdo vedle mě, až jsem se lekla a nadskočila. "Lekla ses," začal se smát.
Pomalu jsem otočila svůj rozhněvaný výraz k tomu člověku, když jsem si uvědomila, že je to ten kluk ze včerejška.
"Co tu děláš, ty pitomče?" Zasyčela jsem vztekle a rozhlédla se kolem, jestli nás někdo nesleduje.
"Neboj, koukal jsem, jestli tu nikdo není," zazubil se a sedl si vedle houpačky. Mírně jsem si odfrkla.
"Je mi líto, že máš kvůli mně problémy. Viděl jsem tě dneska při nákupu, už jsem se chystal zasáhnout, ale ty sis perfektně poradila, jen jsem trochu nepochopil ten deštník," usmíval se a nevinně se poškrábal na nose.
"V noci byl prohledat dům, jestli nejsem podezřelá a já ho našla a přetáhla deštníkem," vysvětlila jsem a začala se zase mírně houpat.
"Co kdyby ses někdy zkusila usmát?" Koukl na mě. Byl téměř ve stejné výšce jako já, i když seděl a já byla na houpačce. Já mu však pohled nevěnovala.
"Řekni mi, na co jsou úsměvy? Proč by se měl člověk tupě usmívat, když nemá proč?" Zeptala jsem se ho místo odpovědi a zahleděla se na jezero. Začínám se cítit špatně. Nechce se mi s nikým mluvit, zvlášť s někým, který mě jistě nepochopí.
"Máš krásný dům, dobré rodiče, vychování, šaty… co bys ještě chtěla?" Pozvedl mírně pohrdavě obočí a odfrkl si. Jak jsem si myslela - nechápe mě.
"Klidně bych to všechno zahodila…" Špitla jsem pod vlasy a sledovala zem, jak se mi mění pod nohama při houpání.
"Proč?!" Vyhrkl nechápavě. "Takové holky přímo zbožňuji. Ty, které si neváží toho, co mají!" Zaklel tiše, ale věděl, že jsem ho slyšela.
"Je to… složitý," vážně mu nehodlám všechno vysvětlovat.
"Kdyby tě slyšela maminka…" kroutil zklamaně hlavou.
"Kdybych já někdy mámu slyšela," opakovala jsem jeho tón hlasu a pohyby.
"Ty jsi svoji matku nikdy neviděla?" Koukl zase na mě a vypadalo to, že mě začíná chápat.
"Nestačí to? No nic… už bych ráda šla," rychle jsem se zvedla, oprášila si vínové šaty a už se chystala odejít, když mě rychle chytl za zápěstí.
"Počkej. Když jsi říkala, že bys to klidně zahodila, tak pojď chvíli se mnou a uvidíme, jak se ti život bez domova bude líbit," zakřenil se a jeho úsměv jsem brala téměř jako výzvu.
"Nevím…" vydala jsem ze sebe.
"Tak si to rozmysli, večer tě tu budu čekat. Je jen na tobě, jestli přijdeš," pomalu mě pustil, ale pořád mu nezmizel milý úsměv z tváře. Nechápu to, ale i přes to, že je to vrah, mě jeho úsměv přímo hřeje na srdci, které obvykle v sobě cítím jenom bezduše bít.
"Dobře…" Další suchá odpověď následovaná tichými kroky pryč… Je mu jasné, jaká je odpověď!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kaori Kaori | Web | 1. března 2010 v 14:46 | Reagovat

Já to čtu a víš to moc dobře. Akorát znáš můj názor už dávno a já se nechci opakovat...

2 Haruška ^^ xD Haruška ^^ xD | Web | 1. března 2010 v 16:14 | Reagovat

A, gomen... Jen jak sis stěžovala na blogu, tak jsem si zase uvědomila, že to píšu jen pro dva lidi xP

3 Lucik-chan Lucik-chan | Web | 1. března 2010 v 16:38 | Reagovat

Já to též čtu :)) A moc se mi to líbí, sice jsem poslední kapitoly mírně zmatená, ale tak... ono se to určitě vyjasní :) hlavně nepřestávej prosííím  :-(

4 Chucky-boo Chucky-boo | 1. března 2010 v 20:35 | Reagovat

uáááá opovaž se to přestat psát !! Dyt to čte uplně každej jenom se to nechce nikomu komenovat jak je to skvělí :D

5 Haruška ^^ xD Haruška ^^ xD | Web | 1. března 2010 v 22:35 | Reagovat

Moc se mi nechce věřit, že to čtete, ale arigato ^^ =*

6 Kate Vitamin Kate Vitamin | Web | 6. března 2010 v 21:38 | Reagovat

Promin!! byla jsem pryč ale tvoje povídky stršně ráda čtu takže žádný třískání nebude!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama