Schwa!! This or this? ^^ - 14. část

18. října 2009 v 15:51 | Hara Yumi ^^ 原由美 |  Části STOT
Další díl na světě xDD

-------------------------------------
"Dobře, tak teď musíme rychle utéct, než nás někdo najde," promluvil do ticha Itachi, když jsem se nehnula z místa a strnule zírala na proud krve vytékající z hluboké rány. Chvíli jsem se i přistihla, že jsem měla chuť kunai vytáhnout a oblíznout.
"Ba jo, máš pravdu. A já už si myslela, že máme vyhráno," probrala jsem se a poškrábala se na hlavě. Itachi pouze kývl a tiše se rozeběhl zpátky chodbou.
Následovala jsem ho stejně tiše a rozeběhla se po temné chodbě, kde jsem zase viděla pěkný prd. Hlavně teď nemluv, tiše a nenápadně!
Je strašné běžet tmou, když nevím, co je kolem. Můžu se spoléhat jedině na Itachiho, kterého slyším před sebou. Nemám z toho vůbec dobrý pocit, protože tu teď může být třeba klacek, nebo- "Schoooooooooodd!!" Zaječela jsem při pádu z dlouhých schodů, přičemž jsem dělala pěkný rámus, jak jsem si dávala na kokos.
"Tiše a nenápadně, Alex," promluvil nade mnou Itachi, když jsem ležela rozpláclá na zemi.
"Jo, teď jsi mi určitě pomohl od bolesti," zaskuhrala jsem s tváří přilepenou na podlaze, bojíc se ji odlepit, páč bych na tý zemi mohla nechat třeba přilepený zuby.
"Alex, musíš rychle vstát!" Zašeptal Itachi, i když to už mohlo být jedno. Po celém klášteře se náhle rozsvítila světla a už jsem slyšela vojáky, kteří se k nám velmi rychle blížili.
Okamžitě jsem se škrábala na nohy, když vtom mě chytla ohromná bolest do levé nohy. "Itachi, asi mám zlomenou nohu," vyděšeně jsem pískla a koukala na své zranění pod punčochou.
"Alex, ty se mi snad jenom zdáš!" Zaklel Itachi, chytil mě do náruče a utíkal z kláštera.
Do cesty nám vykročilo několik stráží, ale s těmi jsem si poradila hozením shurikenů. Je skoro nemožné, jak jsou ti vojáci slabý.
"Pan Dungver je mrtev!!!!!" Uslyšela jsem hlasité řvaní z chodeb okolo nás.
"Á kua tý voe!" Řekla jsem si pro sebe a koukala na východ, který se k nám velmi rychle blížil.
"Také bych to tak řekl," zašklebil se Itachi a vběhl na měsíční svit.
"Nenávidíš mě? Zpackala jsem to," fňukla jsem. Au, Itachiho sevření mě vážně už bolí.
Itachi ale mlčel a vyskočil do korun stromů.
Po deseti minutách se zastavil, seskočil z větví a položil mě na zem ke stromu. Byla už zima a měsíček tedy moc nehřál, takže jsem se klepala jako osika a ta noha mi čas od času do mozku posílala bolestivé signály.
"Musíme to nějak ošetřit, aby ti ta noha nesrostla špatně při tom, jak rychle se zotavuješ," konečně něco řekl po dlouhé době! Zabijte mě, všechno jsem zvorala! Za to se mi ta blondýna bude smát celý život!
"Asi jo, ale pochybuju, že máš obvaz. A tvůj plášť si asi taky nepůjčím. Uhm…" koukala jsem se na svoje oblečení a hledala nějaké, které bych mohla použít.
"Dej mi tvůj šátek," natáhl ruku k mému černočervenému šátku, který jsem měl kolem krku.
"Ani mě nehne! Tenhle mám ze Suny, ten jen tak nekoupíš! Sundám si ty punčocháče. Jdi pryč!" odháněla jsem ho.
Když konečně zašel za strom, pustila jsem se do akce - sundat punčochy!
"Není na to nějaký jutsu? Ach jo, to bolíí…" Pomalu jsem si sundala boty a začala si svlíkat punčochy. Twe! To je úchylný… Zvlášť, když za stromem stojí Itachi. Já chci domůůů.
Po pěti minutách tichého kňučení a bojování s punčochami jsem je konečně sundala! Jupijé!
"Už můžeš, Itachi!" Zavolala jsem na svého parťáka za stromem a sedla jsem si do normální pozice, aby mi nebylo vidět pod sukni.
Jako stín se vynořil na světlo měsíce a kleknul si ke mně. Vzal můj kus oblečení a polínko, které asi vzal cestou, přiložil mi ho k noze a začal ji omotávat tím hadrem.
Ještě že je tma a nevidí můj rudý obličej. Teď jsem rudá asi vážně jako rajče.
"Díky," vykoktala jsem ze sebe, když skončil a snažila jsem se postavit.
"Vlez mi na záda, teď chodit nemůžeš," rozkázal mi a otočil se ke mně zády. S chutí jsem mu na ně skočila a omotala ruce kolem jeho krku…

<°)))))><


"DĚLÁTE SI ZE MĚ SRANDU!! ITACHI, TO MI VYSVĚTLÍŠ!!!" Vřeštěl můj drahý tatínek, když nás uviděl tiše procházet kolem obýváku.
"Já ti říkala, že nás uvidí," zakroutila jsem hlavou k Itachimu, na kterém jsem stále visela, jako by tu Pein nebyl.
"To bylo ale tím, že ses uchichtla, jinak bych tudy rychle proběhl," nedal si Itachi změnit názor a povytáhl si mě výš, protože jsem mu pomalu sklouzávala ze zad.
"Itachi!!" Pořád ten vysoký a velmi výhružný hlas.
"To je moje vina, tatínku! Spadla jsem ze schodů při plánu úniku a Itachi za to vážně nemůže!" Vyblekotala jsem ze sebe rychle a sklouzla na zem.
"Myslel jsem si to, jsi na tyto mise příliš mladá, ještě zůstaneš doma," rozhodl to otec.
"Teď si ze mě děláš pr… zadek!! To teda ne, otče, já budu hezky chodit na mise, ať mám praxi už!" vztekala jsem se a dupla ti jak tříleté dítě.
"To teda ne, princezno, když neumíš ani seběhnout schody-"
"Byla tma!"
"Proč jste si nerozsvítili?"
"Protože jsme chtěli být nenápadní a já při běhu moc přemýšlela!"
"No, tak to je špatné, už jsem řekl!"
"Nechtěj, abych se naštvala!"
"To nechci, ale chci pro tebe to nejlepší."
"Děláš ze mě totálního šaška, tati! Copak nejsem silný ninja?!"
"Jsi, ale nezkušený."
"Právě proto potřebuju mise!" To je ale velmi inteligentní rozhovor, že?
"Až později, jsi moc mladá."
"Ninjové v Konoze začínají od 12 let a mě je kolik?"
"To není to samé."
"To je zatraceně to samé! Já bych měla začít už mnohem dřív!"
"Alex…"
"Tati….. mlč!" Ukázala jsem na něj svým malým prstem a vztekle jsem odkulhala do pokoje.

<°)))))><


"Dík, jste všichni hodní!!!" Zapištěla jsem a bouchla jsem dveřmi. Jsem vážně k ničemu! Totální poleno bez zkušeností, kluka a ..a…. a určitě by se něco našlo!
To snad není pravda. Já, dcera obávaného Peina, jsem takový tele! Ale já potřebuju, sakriš, ty mise! Jinak budu ještě starší a budu stejné poleno!
"Alex?" Ozval se nějaký hlas, který jsem přes vztek nemohla učit. A ten hlas drze otevírá moje dveře!!
"VYPADNI!!!!!" Zařvala jsem nejhlubším hlasem, kterým jsem dovedla a zabouchla dveře plná slz. //Vím, že dělám neskutečné scény, ale prostě teď jako bych měla temno před očima a moje pocity si dělaly, co chtěly.
Jsem rudá od hlavy až k patě, tep se mi zvýšil a mám pocit, že moje klepající se ruce za chvíli něco rozdrtí. Tohle byla reakce šestiocasého…
Musím se okamžitě uklidnit nebo to dopadne špatně. Ale jak na sebe ze vnitřku koukám, dokážu akorát házet vztekle věcmi kolem. Musí se můj zdravý rozum dostat přes tu neviditelnou bariéru.
"Jsi tak hloupá, Alexandro," uchychtla se černovláska sedící na židli u stolu, koukajíc na své dlouhé nehty. V jejích dravých očích se míhaly blesky všeho druhu a rozčepýřené vlasy jim dávaly ještě větší náboj. Dívala se na mě lasiččíma očima jako bych byla kořist a její dokonalá ústa se zkroutila do šibalského úsměvu. Opřela se o opěradlo a tím jsem postřehla hnědožlutou kožešinu jako bundu a hnědé úzké kalhoty. Za židlí se zavlnila nějaká srst podobné barvy a došlo mi, že to budou zřejmě její ocasy.
Náhle jsme nebyli v mém pokoji, ale v prázdné nicotě, kde jsem byla jen já, ona a židle, na které seděla.
"To asi nebude mnou, holka. Podívej, jak se mnou cloumáš…" Mávla jsem rukou a zobrazil se před námi obraz orámovaný elektrickým nábojem, kde moje tělo bezhlavě bouchlo do zdi.
"A vážně si myslíš, že za to můžu jen já?" zašklebila se a předklonila dopředu s vysmívavým pohledem.
"Máš na tom velký podíl," kývla jsem klidně a mile se usmála. Tyhle její kecy zbožňuju.
"Proč nepovolíš svou pečeť a nenecháš mě projít, pískle?! Já znám svět mnohem lépe než ty. Dokážu se s ním poprat. Už by ti nikdo neřekl, že jsi moc mladá na to, abys chodila na mise!" Řekla velmi pevně a zamračila se.
"Protože bych to pak nebyla já. A je jasný, že by mi to nikdo neřek, páč by byli všichni mrtví!!" dala jsem si ruce v bok a teď jsem se na ni koukala vysmívavě já.
Náhle se v obraze objevil Deidara a chtěl mě odtáhnout od zdi, do které jsem stále bušila. "Deidý!!" Vyjekla jsem a připlácla se k obrazu. "Pusť mě zpátky!"
"To se musíš vrátit sama…"
Deidý právě ode mě dostal pěstí a těžce se zabořil do zdi. Ze mě prýští žlutá čakra a nasycuje vzduch v mém okolí. Jdu k němu jako lidská loutka a dívám se na něj nenávistnýma očima.
Zpanikařila jsem, když jsem se takhle viděla a snažila se soustředit, abych se dostala ven, když jsem si ale všimla jedné věci - Deidara má přišitou jednu ruku!!//
Rychle jsem otevřela oči a zkontrolovala, jestli jsem ještě Deidaru nepraštila.
"Promiň, promiň, promiň!!" opakovala jsem znova a znova a klekla si němu. "Asi nejsi v pohodě, co?"
"Ne, v pohodě, un. Pár ran mě neodrovná," zašklebil se Deidý a vyšel z rozdrcených cihel. "Holka, ty máš ale páru," zachechtal se, když viděl tu zničenou zeď.
Mě ale moc do smíchu nebylo, spíš naopak. Málem jsem ho zabila jen kvůli takové kravině! Ano, vzteklou náladu mám teď často, ale musím se prostě víc ovládat!
"Promiň…Promiň, Deidý," špitla jsem a koukala zdrceně do země.
Deidara na mě chvíli koukal a mlčel. Pak se nakonec nadechl a pronesl: "Co děláš? Buď cool! Být cool je umění! A když tu takhle stojíš jako hromádka neštěstí, moc toho neuděláš, un!"
Otočila jsem hlavou a koukla na oči blýskající se jak malému klučinovi. Usmála jsem se a kývla. "Pro tebe je umění skoro všechno!"
"To není pravda! Umění je výbuch a být cool!" Bránila se ta blondýna a strčila do mě prstem.
"Hele… ty cool chlape, kdes nechal ruku?" Dloubla jsem mu loktem do žeber… no… spíš do břicha, protože na žebra skoro nedosáhnu.
"Když jsme měli zabavit ninji z Konohy, jsou vážně silní. Kakashi na mě použil nějaký divný sharingan. Málem jsem to nepřežil, ale moje umění mě zachránilo, un." Vyprávěl a koukal se na svou přišitou ruku.
"A co Sasori? Přišel o loutku?" Ptala jsem se dál.
"Kéž by jen o ni… Sasori-danna je… mrtev…" zúžily se mi panenky do velikosti špendlíkové hlavičky.
Můj mozek přestal pracovat, zatemnělo se mi před očima a srdce zastavilo………….
…Mrtev..
Smrt………Chci umřít…Co je pak, až zemřu?
…Nicota…Nicota?
Jaká je smrt? Smrt…
….

Smrt…. Zeslabení… Úmrtí… Nemoc….
………………………..
Nenávist…….Beznaděj….…. To nic ti cizí není…. Smrt… smrt…. Smrt………………………………………………….


"ALEXANDRO!! Nadechni se!!!!"
Píchlo mě v srdci a vtom jsem zalapala po dechu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš Schwa!! This or this? ^^

Jasněě ^^
Ne!

Komentáře

1 Kaori Kaori | E-mail | 18. října 2009 v 19:31 | Reagovat

Blaah!!! Dál, dál dáááál! Jedeme dááááál!!!! xDDD n.n

2 Katsu xD Katsu xD | 18. října 2009 v 21:08 | Reagovat

svkvělýýýýýýýý  :-D

3 Kate Milk Kate Milk | Web | 19. října 2009 v 18:14 | Reagovat

Sasori je mrtev Alex je všechny zmasakruje!!!JOOO!!! Super mocmocmocmco ..další!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama