Schwa!! This or this? ^^ - 12. část

8. září 2009 v 17:12 | Hara Yumi ^^ 原由美 |  Části STOT

"Ách… domove, sladký domove," vydechla jsem spokojeně a padla na gauč. Co teď budu dělat? Jim to potrvá ještě tak hodinku.
Vstala jsem z gauče a otevřela ledničku. "Mňám! Dortík z mých narozenin ještě!" Nadšeně jsem si povyskočila a hned si ho nandala na talíř.
Odešla jsem do svého pokoje a sedla si na postel, přičemž jsem nespustila oči z knížky, kterou jsem si vzala z kuchyně.

Dívala se vytřeštěnýma modrýma očima na to monstrum před ní. Chtěla si teď vydrápat oči, aby neviděla tu nestvůru s hrubou, šedou kůží potřísněnou krví její sestry. Ty zamračené, černé oči bez zorniček ji přiváděly k šílenství. Nechtěla se dívat na ty ostré, krvavé zuby, které ještě neměly dost.
Šok jí sežral mozek stejně krutě, jako ji opustila odvaha. Každý nádech ji zabolel v hrudi, a tak dýchala rychleji a zhluboka, aby cítila, že vůbec žije.
Zrůda protáhla ústní otvor do velikosti půlky lidské hlavy a napřáhla ruku s ostrými nehty.
"Ne, prosím, ne," zaprosila zoufale se slzami v očích a ustoupila krok vzad. Však zezadu pocítila chlad temné zdi, která jí zabraňovala utéct.
Mírně zavzlykala a vydala tiché zaskučení plné strachu a bolesti.
Šedá, odporná hlava se jí přiblížila k obličeji, že se jí téměř dotýkala nosem. Dívka se přimáčkla ke stěně a otočila hlavu jinam s křečovitě zavřenýma očima a zatajením dechem.
Ze zapáchající huby vylezl dlouhý, slizký jazyk, který se vrhnul na sametovou tvář děvčete, které hystericky zakňučelo. "Prosím…"
Jak ráda by teď žila. Jak by si přála, aby jí teď nechal být a odešel. Jak ráda by ignorovala ten odporný sliz na svém těle.
Následovala ohromná rána a bolestný křik.
Dívka padla na zem s rozdrceným ramenem a hlasitě sténala.
Šedý netvor si obkročmo stoupl nad ní a zakousl se do jejího hrudníku.
Ječela, prosila, hystericky brečela. Vše bylo marné. Její život končí každým okamžikem, když jí vytahuje orgány z těla. Rozřezává jí každou část velmi hrubě, ale pořádně si ji vychutnává. Z nějakého důvodu vynechal srdce, které již dotlouklo-

"Hurá! Jsme tu! Kde je to umňoukaný rajče, zase?" Zaslechla jsem Kisameho.
"Tadý, ale neruš, čtu si…" Zavolala jsem z pokoje a položila prázdný talíř na stoleček vedle postele.
"ALEXANDRO!!! Tys vyžrala skoro celou ledničku!!! Zase!!" A sakra! Nějak se mi zase povedlo všechno sníst. Ale já za to nemůžu! Když si čtu, tak prostě jim!
Rychle jsem uklidila knížku do šuplíku a zalezla pod stůl tichoučká jako myška.
"Kde seš, ty trubko s červenou hlavou dutou jako bambus?!?!!!!" Zahromoval po celé skrýši Hidan, až se všechno otřáslo. Ale to je jeho nejchytřejší věta, kterou jsem kdy slyšela - dutou jako bambus, no páni.
Tiše jsem seděla pod stolem a kousala si zatnutou pěst, abych ani nepípla strachy nebo smíchy.
"Uklidni se, Hidane, půjdem koupit něco, ne?" Uslyšela jsem Kisameho hlas, který mě trochu uklidnil.
"Ne!!! Ta kurevská opice prostě si bude muset pamatovat, že tu jsou i jiný lidi, do prdele!!!!!!" Tak to je starý Hidan. Lidí, mam strach, já chcu tatínka!
"Jestli jí něco uděláš, nejenže ti to neodpustím já, ale Pein tě rozseká na cimpr campr a ta opice, jak ty říkáš, bude mít poslední ránu!" Kisame se dneska taky vyznamenal. Ale nemá pravdu, taková mrcha nejsem! Vážně? Ne!
"Alespoň jí jednu švihnu!!" Zaprskal vztekle Hidan a to už jsem slyšela kroky dupající kolem stolu.
Přestala jsem dýchat a pořádně se hryzla do ruky.
"Nebo… mám mnohem lepší nápad," zachechtal se a otevřel šuplík. Ještě že je tu ta velká židle, za kterou nejdu vidět.
"Jakej?" Nervózně pípnul Kisame.
"Ráda čte a kreslí, ne? Tak to trochu vylepšíme! A-"
"HIDANE!!! AU!!" můj ohromný nával vzteku zastavil stůl, když jsem se chtěla postavit, a zanechal za sebou velkou bouli na mé hlavě. Rychle jsem tu bolest překonala a pěstí rozbila stůl, že jsem se konečně mohla vztekle postavit.
Do mého zorného pole padl Hidan s fixou v ruce a počmáraným obrázkem. "TO SI DĚLÁŠ PRDEL, TY KRETÉNE!!!" zaječela jsem sopránově a přeskočila jsem vztekle ty trosky, které bývaly můj stůl.
"Alexandro, zklidni svou mluvu!" Ozval se tatínek znuděně.
"Fajn……….. HIDANE!!! Ty poďobanej zombie s ulízlým účesem jako Malfoy!!! Nemáš představu, jak dlouho jsem ten obrázek dělala!!! Pět hodin v kuse, ty pitomče!! A ještě nebyl dodělanej!" Pištěla jsem a přitom chrlila s úst hromnou vichřici.
"To máš za to žrádlo, trubko!!"
"Ty blbče, je tam ještě sýr a nějaký rohlíky!!"
"Sýr je na vyhození už měsíc!!!"
"A to jsem měla vědět jak?!"
"Kurwa, nevim!"
"Tak si, kur… srdíčko, nestěžuj!" Ukončila jsem náš milý rozhovor zavrčením a vytrhla mu můj mistrovský obraz.
Hidan zvedl nos nahoru a pomalu odcházel. Při jeho výrazu se mi rudá barva objevila ve tváři a zlost narostla do odporně vysokých výšin.
Totálně naštvaně jsem ho nakopla do zadku, až odletěl na druhou stranu chodby.
"To máš za ten xicht, blbečku!!" Dneska mě asi už nic nemůže víc naštvat. To je takovej … uhm!!
Mám děsnou chuť si teď vyřvat hlasivky, něco rozkousat, rozškrábat, rozbít a zabít!
Padla jsem do postele obličejem v peřinách jako kámen do vody. Ležela jsem tam a ani se nehnula, protože jsem věděla, že každý můj budoucí pohyb ublíží na zdraví buď mě, nebo někomu jinému.
Už vím, co budu dělat! Půjdu se naložit do vany, to mě vždycky uklidnilo. Ale bojím se pohnout, abych nevybuchla vzteky. Ne, to zmáknu.
Pomalu jsem si sedla a ještě pomaleji došla ke skříni pro nové oblečení. To je rychlost! Jak formule jedna.
Otevřela jsem skříň a natáhla se pro černé tílko s pavučinou. Jak jsem ho vytahovala z komínku oblečení, celá hromádka se mi sesypala na zem.
Zhluboka jsem zafuněla snad víc jak býk. Vztekle jsem všechny trička zkopala zpátky do skříně, protože jsem se nechtěla ohýbat, ale díky tomu z ramínka spadla i mikina.
"UÁÁÁÁ!!!!" Přímo jsem zařvala nejhlubším hlasem, jaký jsem kdy u sebe slyšela a udělala ohromnou díru do zdi vedle sebe.
S vybraným oblečením a županem jsem dodupala do koupelny.

<°)))))><

Ta voda byla studená! Měla to možná být i výhoda, abych jakože zchladla, ale stejně jsem naštvaná. Díky tomu obrázku mě teď štve celý svět! Zatracený Hidan!
Vklouzla jsem do svého mega županu už převlečená do oblečení, ve kterém spím, a prohlídla se v zrcadle.
Otevřela jsem dveře, aby se trochu vyvětralo, protože tu bylo dusno a začala si rozčesávat vlasy.
Po chvíli jsem konečně vyšla z koupelny a zamířila do kuchyně pro večeři.
Znuděně jsem otevřela lednici a tak se na mě usmíval akorát ten sýr.
"Nic, co? Co bys čekala, rajče, když jsi všechno snědla?" Zachechtal se Kisame, který seděl na židli u jídelního stolu.
"Buď zticha, rybičko, nebo tě budu mít k večeři…. Mám hlad!" Zabručela jsem velmi mile.
Kisame se zatvářil mírně ublíženě, ale i překvapeně. Dělala jsem, že to nevidím a rychlými, hlasitými kroky jsem se ráčila odkráčet z kuchyně.
"Jé, Alex. V tom županu teď vypadáš dvakrát větší, už jsi skoro tak velká jako normální člověk," zachechtal se Tobi, který byl zrovna na odchodu se Zetsuem.
Vzplály mi oči hněvem a uštědřila jsem Tobimu pořádnou ránu do hlavy. Pod oranžovou maskou se ozvalo jen zakvílení a já pokračovala ve své cestě do svého pokoje.
"Né tak rychle, mladá dámo," ozval se za mnou big boss.
"Tati, vim, všechno jsem sežrala. Asi tomu neuvěříš, ale mám pořád hlad!" otočila jsem se k němu s úšklebkem a s trochu lepší náladou. Páni, ta rána Tobimu mě mírně uklidnila.
"O tom jsem mluvit nechtěl. I když je to taky velmi důležité téma, protože nemáme, co jíst a bojím se, aby nám Zetsu nesnědl nábytek."
Dostala jsem totální záchvat smíchu, až jsem se mu sela opřít o kolena. Nemohla jsem se pořádně nadechnout a v hlavě mi pořád hrála tátovo poslední věta. "Tati… ty mě dostáváš!" Vychrlila jsem ze sebe hned, jak jsem dostala vzduch do plic.
"Uklidni se, Alex. Nemám na to celou noc. Vím, že se ti to teď asi nehodí, ale potřebuji ti dát misi. Půjdeš tam s Itachim, protože Deidara se ještě nevrátil."
"Nevrátil? Je v pořádku?! A co Sasori?" Vyhrkla jsem, zapomínajíc na nějakou pitomou misi.
"To já nevím, Zetsu s Tobim se šli podívat. Sasori tu také ještě není," zakroutil hlavou Pein a díval se na mě svýma zvláštníma očima.
"Oukej, tak co je ta mise?" Nadhodila jsem to správné téma, páč nesnáším, když na mě někdo pořád kouká.
"Zjistil jsem, že jeden mnich z travnaté vesnice ví, kde se zřejmě vyskytuje dvouocasý démon. Ty s Itachim máte za úkol to z něj vymlátit. Dal jsem ti tuto misi, protože si myslím, že je jednoduchá a je tvá první, takže velmi pochybuji, že to nezvládneš," usmál se na mě a kývl na povzbuzení.
"Kdy vyrážím?" Zazubila jsem se s překrásnou náladou. Moje první mise! Jupí!
"Hned."
"HNED?! A-ale… nejmíň za hodinu, musím se ještě převlíknout a tak, tati!!" vyhrkla jsem v záchvatu hysterie.
"Uklidni se, Alex. Dávám ti hodinu na přípravu, za hodinu vás tu nechci vidět," rozhodl to, než jsem na něj vysypala mnoho důvodů, proč nemůžu vyrazit teď.
"Dobře, tak se měj, musím pospíchat!" Rychle jsem ho objala a pelášila si to ohromnou rychlostí do pokoje.



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?? XD

Ano
Ne XD

Komentáře

1 Nakat Nakat | E-mail | 11. září 2009 v 21:46 | Reagovat

hezkýýý x),
jako vždy Hidan je nejvíc xDDD

2 snowy snowy | Web | 13. září 2009 v 10:32 | Reagovat

týý jo to je fakt dobrýý8-O a más skvělej blog  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama