Pověst o Arianě...

27. února 2009 v 19:31 | Harůůůš xDD |  Povídky
Takže... je to do soutěže na E-Bradavicích a já potřebuju vědět, jestli je to dobrý. Vím, je to trapný...skoro jak telenovela... Yuki se podělá smíchy z H2O, ale tak snad to alespoň ujde x)) Ale je to děsně dlouhý a... no...srdcedrásající -_- xDD

------------------------------------------------

"Padla na kolena tak těžce jako kámen do vody. Po ruce jí tiše tekly potůčky rudé krve z rány na pravém rameni, která ji teď pálila až ke krku. Štiplavá bolest na rameni se však dala přežít, ale to pálení unavených očí ji přemáhalo. Dodávalo jí pocit, že to již nezvládne. Ani její tělo jí nechtělo pomoci přemoct toho muže, který stál pár kroků od ní.
Chopila se jí neskutečná úzkost. Srdce ji bolelo ze všeho toho zklamání, až pomalu nemohla dýchat. Chytila se za tu bolavou bolest ve své hrudi, kterou cítila jen ona. Vyděšeně se dívala do země a snažila se popadnout dech. Nevnímala
spadlé - téměř stříbrně světlé - vlasy zašpiněné blátem a krví. Nevnímala slzu, která jí omylem neposedně vytekla z koutku modrého oka orámovaného hustými černými řasy. Vnímala jen hlasitý tlukot svého srdce a vnitřní hlas, který ji nutil k pohybu, jenž se stále nekonal.
Vedle ní ležel její nejlepší přítel, kterého za ty tři měsíce získala - meč, ocelový chlad bez citů, na kterého spoléhala.
Jak ráda by se vrátila tak tři měsíce zpátky, kdy se probouzela v měkké posteli jako na obláčku na hradě jejího otce. Jak ráda by zase chodila do kuchyně slídit, co hodné kuchařky chystají dobrého, tajně jim uždibovala za jejich zády, a pak poslouchala rozhněvaný tatínkův hlas, když opět neměla u oběda hlad.
Ale teď už nic není. Vše je zničeno a zabráno sousedním králem, jen ona jako poslední zbyla. Její tatínek padl před jejíma očima přímo na trůně a maminku nikdy neviděla. Jediné, co dokázala, bylo utéct do lesů, kde našla mrtvé vojáky a od jednoho z nich si vzala meč, který ji věrně držel při životě celé tři měsíce. A nejen meč jí pomáhal, ale i neskutečné štěstí, jako by nad ní někdo stál a chránil ji svými zlatými křídly.
"Nebudeme to dál protahovat, princezno," promluvil muž hlubokým a výsměšným hlasem. Klekl si k její hromádce neštěstí a přes tvrdý výraz mu projel uličnický úsměv. Propaloval ji zelenýma očima a čekal její reakci. Nic. Ani pípnutí. "Nemůže být nic lehčího?" Zakroutil zklamaně hlavou, až mu rozčepýřené hnědé vlasy poskakovaly podle jeho pohybů.
"Ariano…?" špitl něžný hlas, který princezna znala… ze svých snů.
Dívka prudce zvedla hlavu za hlasem. Nic tu nebylo. Ani ten zlý muž ani zem, na které před chvílí klečela, ani příroda kolem… nic. Jen oslepující bílo.
"Ariano…" ozval se opět medový hlas, který v ní vzbuzoval bezpečí ale i zvědavost.
Uslzenýma očima hledala v nicotě zdroj toho hlasu. "M-mami?" Pípla tiše, až se opět musela chytit za srdce, které ji teď zabodalo jako nikdy předtím. Rozkašlala se, až se musela předklonit, aby se jí lépe dýchalo.
"Ariano, holčičko…" dívčina ucítila na svém levém rameni studené meče, až sebou škubla. Zvedla hlavu a téměř se utopila v hlubokých diamantových očích, které na ni upíraly svůj zrak. Po chvíli si uvědomila, že to, co jí studilo na rameni, byly ruce překrásné cizí ženy před ní. Její krása se nedala srovnávat s obyčejnými ženami na Zemi. Sic nebyl vítr, její bílé vlasy jako by tančily do krásných vlnek a třpytily se jako vodní hladina při svítání. Vlnily se až ke kolenům, kde vytvářely nezbedné kudrlinky. Nádherné oči obtáčely nekonečně dlouhé černé řasy jako krásné krajky. Z bledé - sladce umívající se - pleti vystupoval malý nosík a úzká namodralá ústa, plná běloučkých zubů poskládaných dokonale vedle sebe. To není člověk, to je snad porcelánová panenka, které zanedbali oděv, protože její dokonalé tělo chránil jen hedvábný šátek tyrkysové barvy. Ano, oděv je zanedbaný, však šperky nikoli - kolem jejího krku svítily kulaté perly všech velikostí i barev. Ale ani ony neměly na zář jejích nádherných očí, které snad ani nemůžou existovat. Ta krása se nedala popsat slovy a to ani mysl nevěděla, jak by měla nechat vnímat své oči správně. Princezna seděla v nicotě jako zmražená. Nechala se hypnotizovat jejíma očima a přála si, aby takhle mohla zůstat navždy. Nechtěla, aby ten krásný anděl odcházel. Už téměř ani nevnímala okolí, jen ty dva kulaté diamanty. Viděla jen rozmazané fleky kolem nich. Jedna šmouha se pomalu přibližovala, až se jí dotkla na tváři.
"Holčičko… Musíš se probudit… Nevzdávej to. Žij na věky, dcerko moje. Jako já žiji v tobě. Nenech mě zabít a hlavně… nenechat zabít sama sebe…" promluvil opět sametový hlas a tentokrát Ariana dobře věděla, odkud vychází.
"Maminko?" Otázala se znova a opatrněji, že ji téměř nebylo slyšet. Krásná žena pohnula svou dokonalou tváří do souhlasu a ústa se jí vytvarovala do milého úsměvu, který v sobě schovával obrovský žal, jenž sledoval poničenou dívku ušpiněnou od hlíny a krve.
"Musíš se okamžitě probudit, poupě moje. Musíš zabít toho muže! A jestli se ti to nepovede, tak žij dál. Žij jako bytost, ze které budou mít všichni strach a respekt. Žij, dítě moje…" něžná ručka, která až do teď svírala její nešťastnou tvář, se náhle stála k její otevřené ruce, kterou pouze pohladila, a šla zpátky ke svému tělu, jejž pomalu začalo mizet v bílé nicotě.
Ariana otevřela dlaň, kterou před chvílí hladila matčina bílá ruka, a spatřila malou perličku, která se jí kulatila na ruce. Vyděšeně zvedla oči.
"Ne!! Mami!! Maminko!! Zůstaň tu semnou!!! Prosím…." Zakřičela Ariana a v půli křiku se jí zlomil hlas. "MAMI!!!!" Zaječela do prázdna a padla na zem… tedy… na zem?
"Heeeek!!" Ariana prudce zalapala po dechu a vykašlala vodu z plic. Rozmáchla se rukama, které se náhle nedokázaly pohybovat tak rychle jako normálně. To voda - obklopující celé její tělo - ji znemožňovala hbitý pohyb. Nevěděla, proč se objevila v ledovém jezeře, ale než se stačila znovu nadechnout, něco ji chytlo za její mokré vlasy a stáhlo pod vodu.
Dívčina máchala rukama a nohama jak jen to šlo, ale hlavu ji svíralo něco velkého. Nutilo ji to zůstat pod vodou. Chytila to svýma slabýma rukama a snažila se to od sebe odtáhnout. Po chvíli jí došlo, že to je veliká mužská ruka, která jí brání k nadechnutí.
Ta bezmoc… ať se její tělo brání jakkoli, ven se dostat nemůže. Ta bodavá bolest na vzpomínku na její matku. Ty pálivé oči, které si teď prohlížely obraz svého otce, padajícího z trůnu. Vše ji dělalo čím dál slabší. Chtěla se vrátit za maminkou, ale nemůže.
Teď se chtěla nadechnout! Hltala vodu, jako by to měl být kyslík, ale to nepomáhalo to. Plná beznaděje a strachu se drala z hladiny, kde ji uvěznily veliké ruce. Prala se s nimi, ale i se sebou. Musela dál bojovat!! Nesměla zradit matku a otce. Nesměla zradit ani lid, který padl.
Cítila, jak ji síly opouštějí, ale nechtěla si to připustit. Pod vodou byla snad minutu, ale se zdálo jí, že bojovala celou věčnost. Kopala, mrskala se, máchala rukama… nic jí to nebylo platné. Začínala cítit mocný chlad vody, která jí šeptala klidná slůvka a pobízela ji k sobě dolů. Nechtěla tam, ale po chvíli jí ta slova připadala milá a přátelská. Možná nebude špatné se za nimi podívat, alespoň na chvilku…
A tak se již nebránila. Nechala se vést dolů do tmy, kde byly hlásky nejhlasitější. Schoulila se do klubíčka a tiše padala dolů, jen dlouhé vlasy jí svítily v té hlubině a vytvářely kolem ní podobu měkkého polštářku, na kterém spávala.
Náhle ji něco zapálilo v dlani, až sebou cukla. Pomalu otevřela své oči, které se změnily na bílý diamant, a podívala se na dlaň, kterou stále svírala v pěst. Pomalu roztáhla hubeňoučké prsty a v tom okamžiku jí proběhl mráz po zádech, zúžily se jí panenky a po nějaké době opět zabilo srdce. "Žij, mé dítě…"
Dívka se usmála a přitiskla si malou perlu k srdci. Nechala své tělo dopadnout na dno hlubokého jezera a čekala… čekala, až teplo z malé kuličky na jejím srdci prozáří celý svět.
Více sevřela perlu a pomalu otevřela zářivé oči, které teď lemovaly dlouhé bílé vlasy.
Zvedla bílou ruku k hladině, zavřela oči a s tichou bolestí vnímala, jak se mezi jejími dlouhými prsty vytváří zelené blány. Ani nepípla, když ucítila tři řezné rány na jejím krku z každé strany, jako by jí popraskala kůže. Se spokojeností čekala, až se její vyzáblé nožky změní v maso plné šupin.
Z perličky se prodrala obrovská záře doprovázená hřejícím teplem.
Kráska se naposledy usmála jako člověk. Pak už jen prudce otevřela oči a nastolila pořádek kolem jejího domova…."






"Tý jo… Takže takhle vznikly mořské panny, babi?" Vyjekla nadšeně maličká brunetka s medvídkem v ruce, která seděla své babičce na klíně.
"Kdo ví, má milá… Je to jen pověst, třeba to bylo úplně jinak…" usmála se stará paní a zavřela knížku, ze které četla smutný příběh o Arianě…






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yuka xD Yuka xD | Web | 27. února 2009 v 20:13 | Reagovat

Jůůůů, Haruš!! To je dokonalý!! xOO Seš spisovatelka, já to vždycky řikala xDD A kvůli H2o se ti smát nebudu..xDD //Už sem ti řikala, koho mám nejradši?xDDD///

ALe ta povídka je fakt pěkná, máš fantazii.x))

2 Harůůůš xD Harůůůš xD | Web | 27. února 2009 v 22:09 | Reagovat

Yuki: Nebude Luis? xDD Jůů O.o díky xDD

3 nixira nixira | E-mail | 28. února 2009 v 13:04 | Reagovat

oooo kruty!!!moc nadherny,uplna spisovatelka n_n mit takovou fantazii----zavidim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama